Těhotenství a porod mají zásadní vliv na náš budoucí život

Včera jsem byla na rodinných konstelacích. Kdo víte, o co se jedná, víte i to, jak silný zážitek to někdy může být. A leckdy si na to ani nemusíte stavět vlastní konstelaci, úplně stačí „trefit“ roli, která s Vámi niterně rezonuje. Ano vím, trefit není úplně přesný výraz, protože náhody prostě neexistují :-). Separace po porodu od matky je navíc téma, které se týká celé naší generace i našich dětí a niterně se dotýká nás všech.

Tuto konstelaci si stavěla mladá žena, říkejme jí třeba Ivanka. Ivanka je nádherná jemná žena a navíc tak usměvavá a příjemná, že se až nechce věřit, že by mohla v sobě ukrývat tak zásadní zranění, které jí brání dosáhnout s ostatními pocitu blízkosti. Jejím životem se jako červená nit táhne snaha nikoho neobtěžovat, nikomu, třeba i za cenu vlastního sebezničení, neublížit.

Stav naprostého a beznadějného (sebe)nepřijetí a bezkontaktnosti

A tak se začíná rozvíjet její tak silná a pro všechny zúčastněné nezapomenutelná konstelace. Pro mne nezapomenutelná, protože si na ní znovu s plnou silou uvědomuji, jak obrovský smysl má ukazovat ženám, že období těhotenství a porodu (i jejich vlastního) je jedním z nejdůležitějších momentů v životě. A že to, jak celé toto období prožijí, velmi významně ovlivňuje nejen jejich další život, ale i životy dalších žen v rodové linii.

Ivanka si staví sebe, svoji maminku a hlubokou příčinu svých potíží. Velmi rychle se přenášíme až na úplný začátek jejího života – do období těhotenství a porodu. Těhotenství, které pro Ivaninu maminku bylo velmi těžké. Bála se, že její miminko nebude v pořádku. A nikde nenacházela pro své obavy porozumění. Dokonce ani u svého manžela, pro kterého byly její obavy příliš neuchopitelné. Byla na všechno sama a cítila se osamělá.

Osamělost při porodu může vést k úzkosti a strachu o život

Její osamělost pokračovala v hrozivých rozměrech i během porodu v porodnici, kam ji její manžel nemohl doprovodit. V 80. letech nebyla přítomnost otce u porodu v žádném případě normou a ženy rodily v kontextu současných doporučení WHO leckdy v dost nehumánních podmínkách. Navíc ona jako druhorodička dostávala od personálu porodnice ještě méně pozornosti než prvorodičky.  Cítila se osamělá a opuštěná, navíc s pocitem ochromující úzkosti, že porod sama nezvládne. Porod byl dlouhý a náročný. Nevěřila, že ho přežije. Byla přesvědčená, že to poslední, co dokáže, než sama zemře, bude vytlačit své dítě na svět. A pak už nic…

Škodlivá separace po porodu

Dítě se narodilo a bylo odneseno. Možná jí nikdo neřekl, jestli je v pořádku. Dlouhé hodiny nevěděla, kde je. Možná i nevěřila ujišťování sester, že je miminko zdravé a přinesou ho později. Proč by ho přece odnášeli, kdyby bylo zdravé? Potřebovala ho vidět a cítit. Držet v náručí. Tu možnost zpočátku, tak jako většina žen v té době a bohužel leckdy i v současnosti, ale neměla. A tak se její obrovské trauma přeneslo i do vztahu s její nádhernou dcerkou.

Ivanka nikdy neuvěřila, že ji její maminka opravdu miluje. I ona se totiž hned po příchodu na svět cítila zrazená. I ona byla jako miminko zcela opuštěná a osamělá. Narodila se a čekala maminčino teplé přijetí a laskavé dotyky, které ale nepřicházely. Navíc cítila vinu za to, že její maminka u porodu tolik trpěla. Odnesla si z toho poznatek, že mateřská láska bolí a rozhodla se vybudovat si kolem sebe ochrannou bublinu. Nevěděla, že se kvůli této bublině nebude moct dostat i k dalším lidem.

Atopický ekzém

Po mnoha letech Ivanka porodila vlastní holčičku. V době, kdy se sama cítila ještě malá a nedosycená mateřskou láskou. Aby ochránila svou dceru před stejnou emoční bolestí, snažila se ji na sebe příliš nepřivyknout. Chtěla pro ni to nejlepší – aby byla samostatná a nezávislá. Aby nepociťovala stejnou beznadějnou bolest, která provázela životem ji. Nevěděla, že právě tím tuto bolest posílí. Vytvořily si mezi sebou bezkontaktní prostředí, ve kterém si každá žila ve své vlastní bublině.  V bublině, která jim neumožňuje se k sobě skutečně přiblížit.

Její malá holčička vypadá navenek spokojeně. Svou maminku miluje a maminka bezmezně miluje jí, i když k sobě přes své bubliny nemohou. Zdá se, že je pro ni současná situace v pořádku a nic jí nechybí. Kdyby ovšem nebylo jejího atopického ekzému. Naše tělo naštěstí neumí lhát a na potřeby svého majitele vždy viditelně upozorňuje. Třeba formou bolavé svědivé kůže, která volá: „potřebuji fyzický kontakt, mami, hlaď mě!“ A maminka ji naštěstí slyší a pátrá po příčině.

Fyzický kontakt je naší základní životní potřebou

Zdroj foto: wikipedia.org

Naše společnost je nemocná

Již mnoho desítek let nechává ženy rodit v (nejen) po emoční stránce zoufale nevyhovujících podmínkách a odmítá vidět, jak velký vliv má průběh těhotenství, porodu a šestinedělí nejen na ně, ale i na jejich děti.

Je potřeba znovu se vrátit k našim základním potřebám. K poznání, že fyzický kontakt je alfou a omegou našich životů. Je potřeba vrátit děti matkám do jejich náruče a matky podpořit, aby svůj zděděný strach z emoční bolesti z chybějícího raného fyzického kontaktu překonaly a nepřenášely jej na další generaci. Jen tak se můžeme jako společnost uzdravit a začít žít naplněné a spokojené životy.

I já jsem tento strach musela překonat a objevit cestu, jak po odosobněném porodu znovu navázat zpřetrhaný kontakt se svým dítětem. Pomohlo mi k tomu kojení, nošení dítěte na těle a společné spaní.

V každém případě, až budete mít příště pocit, že Vaše miminko se nerado chová a nosí a je mu lépe ve vlastní postýlce, zkuste se prosím na celou situaci podívat i z jiného úhlu. Možná pak objevíte DAR, o kterém jste předtím netušily. Dar pro sebe i své dítě v podobě fyzické i citové blízkosti, která vyživuje a oživuje jako živá voda všechny, kdo se ho nebojí přijmout.