Horečka u kojenců

Jistě to znáte. Vaše dítě má horečku. Čas jako by se zastavil, zato horečka šplhá stále výš a výš. Ve Vašem nitru se snoubí odhodlání s ní zatočit společně s úzkostí, jestli to i tentokrát zvládnete. Hlídáte teploměr a googlíte poučky o tom, kdy už teplotu srážet a jak. Manžela odesíláte do lékárny pro všechna možná antipyretika, zatímco vedle Vás leží malý horký uzlíček.

A přitom ten nejúčinnější lék na horečku máte kdykoliv po ruce – totiž SEBE.

Ptáte se, jak to myslím?

Termální synchronie mezi matkou a novorozencem

Americká porodní asistentka Dr. Susan M. Ludington-Hoe, která provedla od roku 1987 četné studie na téma klokánkování, ve své knize „Kangoroo Care. The Best You Can Do to Help Your Preterm Infant“ (1993) zmiňuje jednu naši úžasnou mateřskou schopnost, které se ve světě hojně využívá právě při klokánkování nedonošeňátek, ale v obecné péči o miminka zůstává opomíjená a nedoceněná – tzv. termální synchronii mezi matkou a novorozencem.

Každá matka má totiž v oblasti hrudníku skvělé termoregulační schopnosti. Právě proto, aby dokázala miminku při kojení a nošení pomoci s udržováním stabilní tělesné teploty. Během několika minut tak dokáže měnit teplotu až o stupně. Podchlazené dítě zahřívá a naopak přehřáté dítě ochlazuje.

Jedním z mých prvních a možná nejfantastičtějších poznání bylo, že matky dokáží nevědomě regulovat teplotu svých nedonošeňátek změnou vlastní teploty těla. Když jsme pozorovaly teplotu kůže mateřských ňader, objevily jsme, že stoupala, když nedonošeňátko začalo prochladat, a klesala, když bylo miminku teplo.

Poté, co jsme tento fenomén pozorovaly u dvanácti párů maminka-dítě, napadlo nás s mými asistentkami, Carol Thompson a Joan Swinth, jestli by žena nedokázala svoji tělesnou teplotu regulovat ještě rychleji, když jí řekneme, že její miminko začíná prochladat. Rozhodly jsme se, že tato otázka stojí za pokus. Carol se postavila za zády jedné matky a řekla jí: „Vypadá to, že Vašemu dětátku začíná být trochu zima.“ O dvě minuty později vystřelila teplota ňader matky o dva celé stupně výš. Tím se zahřála i kůže nedonošeňátka.

Jakmile teplota kůže dítěte dosáhla horní hranice, řekla jsem matce: „Teď už je Vaše dítě opět dostatečně teplé.“ A skutečně – v následujících dvou minutách klesla teplota o jeden až dva stupně, aby udržovala miminku konstantní normální teplotu. Tento nevědomý regulační mechanismus nazýváme „termální synchronie mezi matkou a novorozencem“.

Zdroj: Susan M. Ludington-Hoe, Susan K. Golant: „Kangoroo Care. The Best You Can Do to Help Your Preterm Infant“

Kontakt kůže na kůži při horečce funguje!

Sama tento poznatek používám již u svého druhého dítěte. Můj přístup k horečce se od té doby, kdy se mi před 9 lety dostala do ruky tato kniha, velmi změnil. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že kontakt kůže na kůži funguje bezvadně. Troufám si dokonce tvrdit, že často minimálně tak spolehlivě jako třeba (z mého pohledu poměrně drastický) Paralen nebo Ibalgin. A navíc nezatěžuje žaludek. Zkuste to a uvidíte.

Na svých kurzech nošení dětí se často setkávám s obavou, jestli je vhodné dítě při horečce nosit, aby se naopak ještě více neuhřálo. Pokaždé mě zarazí, že z neopodstatněného strachu z přehřátí upíráme miminku ten nejfunkčnější lék na obnovení nejen termální rovnováhy v těle.

Malé miminko i batole, které nosíte v šátku, je nejlepší právě při horečce a nemoci nosit co nejvíce. Dítě tak má pocit jistoty a bezpečí a veškerou svou sílu může napnout na boj s nemocí.

Dodnes si velmi živě vybavuji, jak jsem ve svých 12 letech ležela doma s horečkou. Táta byl se mnou na paragraf doma, ale vzal to „po chlapsku“.  Většinu dne seděl v obýváku a četl si nějaké důležité zprávy v novinách, zatímco já sama bojovala s roustoucími stupni na teploměru ve svém pokoji. Jednou za čas se sice přišel zeptat, kolik mám a jestli něco nepotřebuji, ale jinak se mnou nebyl. Netušil, jak je důležitý kontakt s nemocným dítětem. Teplota to ale věděla výborně a radostně stoupala přes 39 stupňů, kde se zarputile držela až do večera. Tedy přesněji jen do té doby, než mámě skončila služba a v půl osmé večer otevřela dveře bytu. Její první kroky vedly ke mně. Sedla si na moji postel, položila mi ruku na čelo a jenom se mnou byla. V plné přítomnosti. Teplota okamžitě zareagovala. Do půl hodiny jsem se začala silně potit a po horečce nebylo ani památky.

Když na sebemenší fyzický kontakt takhle reaguje organismus dvanáctiletého dítěte, dovedete si představit, jaký vliv má na malé miminko?!?

Co tedy dělat při horečce?

Moje vyzkoušená rada zní: sundejte tričko sobě i dítěti a navažte si je do šátku. Dáte mu tak svoji přítomnost a zároveň je budete svým tělem ochlazovat. Leckdy stačí i tričko s velkým výstřihem a miminku ochlazovat jen hlavičku, kterou si opře o Váš hrudník. I tak málo může mít velký vliv na průběh nemoci.

Šátky DIDYMOS – www.didymos.cz

Pokud nenosíte a nemáte ani šátek nebo nosítko, do kterého byste dítě dali, doporučuji vystlat si za záda polštáře, udělat si pohodlí v polosedě a nahé miminko si položit opět na nahý hrudník. V případě nouze se dá takhle krásně přečkat i náročná noc.

Důležité je jen ohlídat, aby miminku neprochladaly ty části těla, které nejsou v přímém kontaktu s Vaším tělem (u nošení v šátku obvykle nožičky, které při horečce bývají často ledové).

„Zdravá“ horečka při nemoci pomáhá

Začnete-li využívat léčebné síly fyzického kontaktu při nemoci Vašeho dítěte, jistě velmi brzy zjistíte, že se spotřeba podaných léků výrazně snížila na nezbytně nutné minimum a horečka přestala být strašákem a stala se tím, čím odjakživa je – pomocníkem v boji s nemocí, protože teprve při zvýšené teplotě funguje imunitní reakce těla efektivně.

Určitě pak víc než teploměr budete kontrolovat skutečný stav Vašeho dítěte a léky na srážení horečky budete dávat, až když horečka přestane dítěti pomáhat a začne jej vysilovat. Pozor, opravdu to nezáleží na hodnotě na teploměru. Někdy je dítě i při 39 stupních čilé, má chuť k jídlu, ochotně pije, hraje si, prostě funguje poměrně normálně, a jindy naopak už při 37,5 vypadá schváceně a vyloženě zuboženě. Je třeba hlídat právě tyto signály a reagovat na ně.

Jestli stále ještě váháte, vybavím Vás navíc tipem na skvělou knihu amerického pediatra s více než třicetiletou praxí, Roberta S. Mendelsohna „Jak pečovat o zdraví dítěte… navzdory vašemu lékaři“ (Malvern 2010), která má velký potenciál měnit u nás zažité přístupy k léčení nemocí.

A co otcové, ti jsou vosk?

Úplně Vás teď slyším, jak se ptáte, jestli i otcové mají schopnost nevědomě regulovat teplotu svého dítěte 😉. Stejná otázka, jaká napadla i Dr. Susan M. Ludington-Hoe, která k tomu píše:

Zjistily jsme, že otcové měli teplotu hrudníku vyšší, než bylo potřeba, aby chránili dítě před prochlazením. Očividně ale nedokázali, jak nám bylo nápadné již v Kolumbii, přizpůsobovat teplotu potřebám nedonošeňátek. Proto bylo kolumbijským dětem na hrudi svých otců horko. Ale nedonošeňátka ze studie z Bakersfieldu (v mírném klimatickém pásu a kromě toho při zapnuté klimatizaci) nevykazovala nadměrně vysokou teplotu, přestože teplota hrudi otců byla stejně tak vysoká jako otců z Jižní Ameriky.

Co z toho vyplývá? Že v teplejších klimatických pásmech a při vyšší okolní teplotě je třeba více sledovat známky přehřátí u dítěte a případně na ně včas reagovat. A to platí i o nošení v šátku v létě.