Příběh jménem Daniela

Už 12 let pomáhám ženám projít leckdy náročnými začátky po porodu, tak aby dokázaly rychle navázat spojení se svou mateřskou intuicí, porozuměly potřebám miminka a začaly si mateřství užívat plnými doušky.

Jsem expertka na nošení dětí, průvodkyně mateřstvím a rodičovstvím, certifikovaná lektorka nošení dětí německých škol DIDYMOS a Die Trageschule Dresden a výhradní dovozce šátků a nosítek DIDYMOS do České republiky a na Slovensko.

Jmenuji se Daniela a jsem šťastná máma dvou nádherných šťastných dětí. Mám samozřejmě i spoustu jiných poloh a aspektů, ale s Vámi bych se teď chtěla podělit právě o tento jeden, který nastartoval proces mojí celkové proměny. Být šťastná, sebe(si)vědomá a kompetentní máma, která vnímá potřeby svoje i potřeby svých dětí a dokáže je naplnit, je totiž ten největší dar v mém životě. A nebyl zadarmo. 

Cesta k němu byla dlouhá a vůbec ne lehká. I já jsem se v prvním těhotenství v roce 2003 těšila na nový přírůstek do rodiny, pečlivě se připravovala na porod, cvičila, plavala, četla a chystala miminku „porod podle Leboyera“, tlumená světla a jemné přijetí. Chtěla jsem udělat vše pro to, aby do života vklouzlo jemně a s láskou. Dál, než do okamžiku porodu, jsem neviděla. Byla jsem přesvědčená, že dál už půjde vše samo, a tak nějak automaticky: pohled do očí, láska na první pohled, napojení a přirozený proud v lásce, kojení, společné radostné bytí.

Realita ale byla tak jiná!

Porod byl dlouhý a náročný, začal Plegomazinem, protože jsme do porodnice přijeli o půlnoci a „v noci se přece nerodí“, a posláním manžela domů, protože nebyl volný nadstandard, se kterým jsme počítali. Pokračoval necitlivým přístupem, prodýcháváním kontrakcí na chodbě mezi korzujícími lidmi, protože nadstandard nebyl volný ani druhý den a manžel na pokoji s dalšími čtyřmi rodičkami být nemohl. Následovalo řízené tlačení v poloze, která mi nevyhovovala, znásilnění formou předem výslovně odmítnutého nástřihu a končil odnesením dítěte na vyšetření a údajně nutnou dvouhodinovou poporodní adaptací v inkubátoru (při Apgar skóre 9-9-10!, které jsme se ovšem dozvěděli až z propouštěcí zprávy). Když jsem žádala o položení miminka na břicho a ponechání na místě do samopřisátí, dozvěděla jsem se, že jsem „zase jedna matka, která hodně četla“. Moje mateřské instinkty, které se s narozením dítěte začaly nesměle probouzet, touto větou lékařka zcela zadupala do země.

Přestala jsem cítit.

Dítě odnesli a manžela jsem poslala aspoň za ním, aby nebylo samo. Já osaměla. A necítila jsem nic, vůbec NIC. To nic zůstalo ve vzduchu i po dvou hodinách, kdy nám Martínka konečně vrátili. Manžel byl šťastný, zamilovaný, choval ho a nemohl se na něj vynadívat. Já oba jen nezúčastněně pozorovala a nechápala, co se to se mnou děje. Jak to, že on něco cítí a já necítím NIC, i když jsem se na Martínka tolik těšila?

Kde je ta pověstná mateřská láska???

Nemocniční teror pokračoval v ještě zesílenější formě. Kojení dle hodin, maximálně 20 minut, pak hladové dítě odtrhnout od prsu. „Hlavně ho nenoste, abyste s ním neupadla!“ a „Nedávejte si ho k sobě do postele, abyste ho nezalehla!“ Martínek ležel v plastovém vozíku v nohách mé postele a stále spal. Až mnohem později mi došlo, že se dostal až do fáze ustrnutí, kterým se každé zdravé mládě chrání při napadení predátorem.

Následovala další šestihodinová noční separace kvůli žloutence. Dítě samo na fototerapii a my s manželem nešťastní a zlomení na nadstandardním pokoji. Ani oko jsme nezamhouřili, jen jsme celou noc seděli na okraji postele, a očima poposunovali ručičky na hodinách a modlili se, aby Martínek vše zaspal. Dodnes nepochopím, proč jsme s Martínkem nesměli být na sesterně a držet ho při tom třeba za ručičku.

Mezi tím vším nemocniční rutina – ráno vizita, rozlepit oči ledva jsme po probdělé noci zabrali, rychle zvážit dítě na druhé straně oddělení, rychle nakrmit, abychom dítě včas odnesli na kontrolu do sesterny. Vyplísnění, že „jsme nic nenakojili“ a vyhrožování umělým dokrmem. Nulová podpora, nulová empatie, nulová pomoc. Jen strašení, vyhrožování a stres.

Čtvrtý den jsem se zhroutila.

Necítila jsem stále nic, kromě ochromujícího strachu. Strachu, že nedokážu být dobrá máma, že se nedokážu postarat o své dítě, že ho neumím ani pořádně nakojit. Slzy tekly proudem a strašení sester a lékařky se změnilo v opovržení. Chovaly se ke mně jako k nesvéprávné

Záznam Sama doma - 21.2.2012 - Vázání šátků na miminka - Martina Hynková Vrbová s Valentýnkou a Daniela Šmolíková >>>

Dodnes přemýšlím, jak by byl příběh pokračoval, kdybych se v životě snadno vzdávala. Naštěstí to nemám v povaze a moje houževnatost mě nelehkou situací vždy provede. Z porodnice jsem kontaktovala soukromou porodní asistentku a laktační poradkyni, která mi přišla dát tu tak zoufale chybějící podporu. Stále mi v uších zní její věty, kterými mě nasměrovala na novou cestu. Naučila mě důvěřovat svému dítěti a jeho schopnostem. Svým schopnostem a sobě samé jsem ale začala důvěřovat ještě mnohem později. O týdny a možná až měsíce později.

Na cestě k mateřské kompetenci

Doma to zpočátku nebylo o mnoho jednodušší. Můj strach z vlastní neschopnosti mě z porodnice následoval k nám domů, a tak manžel částečně suploval roli matky – nosil a utěšoval Martínka v náručí, když plakal, v noci s ním skákal na balonu. Já jsem zatím „jen“ kojila a děsila se okamžiku, kdy mu skončí 14denní dovolená a zůstanu doma s dítětem sama. Postupně jsem se sice zapojovala víc a víc, ale pocit beznaděje, že nedokážu dítěti porozumět a efektivně je utišit, přetrvával. Dnes zpětně i vidím, že jsem se v tu dobu vlastně i vyhýbala jakémukoliv delšímu fyzickému kontaktu s Martínkem. Rychle nakojit, uspat a šup do vlastní postýlky, byl náš denní chleba.

Na konci druhého týdne začalo Martínka často bolet bříško a situace se stala neúnosnou. Každý večer jsme den co den prožívali tříhodinové ataky pláče, u kterých nic nepomáhalo. Nosili jsme Martínka v náručí a hledali informace a pomoc. Odmítali jsme se smířit s tím, že „miminka prostě občas pláčou“ a že to „po třech měsících samo pomine“. Sice jsme měli původně v plánu pořídit hned po porodu šátek, ale pro samé nervy nebyl čas ani zajít do obchodu nebo zapnout počítač a objednat ho. Až když manžel skutečně odešel do práce a já zůstala s Martínkem sama, došlo mi, že něco musím změnit.

Šátek??? ŠÁTEK!

Se šátkem na nošení dětí se nám do domu pomalu navrátil klid. Po pár dnech téměř nepřetržitého nošení se Martínek začal zklidňovat, čas proplakaný po večerech se zkracoval a my dva si na sebe začali zvykat. Tedy já si začala zvykat na nový pocit být mu tak blízko. Přestávala jsem se bát. Konečně jsem skutečně vnímala jeho signály a dokázala na ně adekvátně reagovat. Byl tak blízko na mém těle, nádherně voněl a já cítila každé hnutí jeho mysli. Konečně jsem se cítila jako zamilovanákompetentní matka! Matka, která ví, jak pomoci svému dítěti od bolesti bříška nebo čehokoliv jiného. Že se jednalo především o bolest ze samoty, jsem zjistila až mnohem později, když už jsem se nošení dětí věnovala profesionálně. V tu počáteční chvíli byl šátek jednoznačně zázrak a doslova

přelomový okamžik.

Martínek se nosil tak rád! Tulil se ke mně i k manželovi, všichni tři jsme si nošení neskutečně užívali. Vše se dalo zvládnout najednou úplně jinak. V klidu, bez stresu, s přehledem, volnýma rukama na cokoliv, co jsme měli v tu dobu chuť dělat. Manžel si pochvaloval, že díky šátku ví, že i on – chlap bez možnosti kojení –, dokáže kdykoliv uklidnit, a dokonce uspat své dítě. I jemu tenhle pocit dodával hodně radosti a sebedůvěry. Nicméně ta zásadní změna proběhla u mě, přestože přinesla štěstí a pohodu všem.

A že se jednalo o opravdu zásadní změnu, jsem si znovu ověřila v jeho třinácti měsících, kdy jsme kvůli jeho nemoci byli hospitalizovaní v Motole. Co se přístupu sester týče, byl to opět strašidelný zážitek jako v porodnici, ale už jsem při něm neobětovala dítě i sebe, ale naopak navzdory všem si uhájila to, co potřeboval – společné spaní („Ale to s tady přece nesmí!“), nošení v šátku a houpání na balonu, trvalou přítomnost u něj během dne i noci i při všech vyšetřeních („Ale to nemusíte chodit s námi, vždyť vám ho hned přineseme zpátky, jen byste nám to komplikovala!“). Přiznám se, že jsem byla překvapená, kolik maminek ochotně předávalo svá miminka a děti sestřičkám na vyšetření a čekalo zatím na pokoji, než bude hotovo.

Dodnes mě zaráží i celkový systémový přístup, který vůbec nerespektuje potřeby dětí. Matky byly nuceny každý den úderem poledne opouštět své děti a vydávat se do jiné budovy na oběd, pokud nechtěly jako já čekat na příchod manžela a potají mezi křídly otevřené šatní skříně do sebe v rychlosti ládovat malou svačinu („Na pokoji je přísný zákaz jídla!“). Děti mezitím stály skoro hodinu u žbrdlení postýlek a plakaly, než se dočkaly návratu mámy.

Každé poledne mě z toho bolelo u srdce, zatímco jsem Martínka nosila v šátku, pusinkovala ho na hlavičce a do ouška mu šeptala, že už ho nikdy nenechám opuštěného, pokud to sám nebude chtít.  To ne my jsme byli opravdu nemocní, nemocný je především náš systém péče o dítě a matku. Normy, které tvoří a stanovují nemocní lidé. Systém, který vytváří další generaci zlomených, ustrašených a (všemu) odevzdaných lidí.

Jsem vděčná životu za jeho nakopnutí a posunutí k plnému přijetí zodpovědnosti za sebe a své dítě. Jsem šťastná, že v tomto systému už jako rodina nejedeme a místo toho jsme nastoupili cestu nošení, dlouhých pohledů do očí, porozumění, napojení a vzájemné důvěry.

Tato silná zkušenost mě logicky posunula k rozhodnutí věnovat se těhotenství, mateřství a zejména nošení dětí profesionálně. Nabídnout účinnou cestu všem, kdo ji potřebují, tak jako jsem ji kdysi potřebovala já.

DIDYMOS.cz

Didymos.cz

V květnu 2005 jsme se proto s manželem stali výhradními dovozci šátků na nošení dětí DIDYMOS. Každou volnou chvilku jsem věnovala překládání souvisejících článků a informací s nadějí, že každý malý střípek pomůže, aby další ženy snáze nalezly cestu ke svému dítěti a k vlastní mateřské spokojenosti. Následovaly kurzy pro lektorky aktivní a vědomé přípravy na mateřství a rodičovství v pražském A centru, cesta na lektorské kurzy německé školy nošení dětí Die Trageschule Dresden a v roce 2006 otevření

prvních kvalifikovaných kurzů nošení dětí u nás.

Na Hromnice roku 2013 se nám narodila Lucinka. Doma, v klidu a přítmí naší útulné koupelny, s plným respektem k nově narozenému človíčkovi, bez následné separace a s plnou podporou bondingu. Vlastně jsme se od sebe s Lucinkou neodlepily celé šestinedělí a i potom byla opravdu hodně nošená. I když také občas plakala, vždy jsem vnímala naše silné vzájemné napojení. Od první chvíle jsem se cítila být její zamilovanou mámou a manžel tak mohl od začátku zůstat tátou. Rozuměla jsem jejím potřebám a neměla potřebu dávat jí za vinu, že mi to dělá naschvál, když nebyla někdy v pohodě. Po dlouhé cestě tak na nás všechny čekala velká odměna v podobě zahojení dávných traumat.

Teď zpětně jsem vděčná, že jsem si na vlastní kůži plně prožila a procítila, jak důležitý je pro zdárný rozvoj vztahu mezi matkou a dítětem průběh samotného porodu a šestinedělí, protože to nastartovalo opravdu velký transformační proces v mém životě. Navíc každá situace se dá napravit, jen vědět, jak na to.

Být šťastná, sebe(si)vědomá a kompetentní máma, která vnímá potřeby svoje i potřeby svých dětí a dokáže je naplnit, je totiž skutečně ten největší dar. I Vy ten dar máte, a pokud o něm zatím nevíte nebo pochybujete, pojďte ho se mnou objevit.

VÍM JAK NA TO 

a bude mi ctí a velkou radostí smět Vás na Vaší cestě doprovodit.

Didymos_10_let_pribeh

 

Chcete se vrátit do blogu?

Nový eshop aneb Tak nám zabili Ferdinanda!

Pro někoho stará vesta, pro někoho převrat Začátkem roku 2017 jsme pro Vás na www.didymos.cz spustili zcela…

Celý článek
Jak vybrat šátek na nošení dětí

Jak vybrat šátek na nošení dětí

Jak vybrat (nejen první) šátek na nošení dětí Jestli jste se dostali až k tomuto článku, pak se Vás…

Celý článek

Když tělo dává signály - psychosomatika u dětí

Nemoc jako odraz stavu naší mysli Psychosomatika u dětí je pojem, který se naštěstí začíná pomalu zabydlovat…

Celý článek