Nemoc jako odraz stavu naší mysli

Psychosomatika u dětí je pojem, který se naštěstí začíná pomalu zabydlovat v našem slovníku. Pokaždé, když onemocníme, měli bychom se zastavit a zamyslet se, co se v našem životě událo. Na co jsme reagovali, co nás dostalo z rovnováhy.  U dětí to platí dvojnásob. Přesto pokud „stojíte nohama na zemi“, možná si teď ťukáte na čelo a říkáte si, že jsem se už definitivně zbláznila…

Jenže nezbláznila.

A každý den se o tom opakovaně přesvědčuji. Mé děti jsou mi věrnými průvodci a vydatně mi v tom pomáhají.

Křupky v akci

Kupříkladu včera večer. Taková obyčejná situace, kterou znají tisíce a tisíce dalších rodičů. A kterou uvedly do pohybu obyčejné jahelné křupky, do kterých se mé dvě děti s chutí pustily. Žádný pytlík není totiž tak velký, aby jednou nebyl prázdný.

Když jsem si všimla, že v pytlíku už zbývají jen poslední tři křupky a mladší tříletá dcerka se s ním snaží potichu vypařit, nedalo mi to a připomněla jsem jí s úsměvem, aby nezapomněla, že má ještě bráchu, s kterým by se o ně měla rozdělit.

Doposud s tím nikdy nebyl problém. Ba naopak. Obě děti mě pokaždé dojímaly svojí ochotou myslet i na svého sourozence. Jenže tentokrát něco nesedělo. Něco bylo jinak a nikdo jsme na to nebyli připravení.

Lucinka zkrabatila čelíčko, zarputile odmítla vydat byť jen jedinou křupku a křečovitě svírala pytlík v pravé ruce, zatímco levou si je jednu po druhé snažila honem nastrkat do pusy. Aby jí je již nikdo nemohl vzít.

Znovu jsem jí trpělivě vysvětlovala, že je třeba rozdělit se s bráchou, který má tyhle křupky také rád, a že mu má aspoň jednu křupku dát. Než jsem jí to ale vše asertivně a mile vyložila i s nabídkou, že hned ráno dojedeme do obchodu pro další, dvě křupky ze třech již definitivně zmizely v její puse a třetí očividně čekal stejný osud.

Nebyl čas na nic. Ani na další vysvětlování a vyjednávání. Tohle se mi nelíbilo ani z mák! Vyskočila jsem ze židle, doslova přeletěla stůl a vrhla se po pytlíku s poslední křupkou. Chtěla jsem zadržet její ruku šmátrající v pytlíku po poslední křupce a získat tak čas na další domluvu. Ale domluva tentokrát možná nebyla. Bezradná jsem nakonec pytlík vyprostila z její křečovitě zaťaté pěstičky a samozřejmě následovalo to, co se dalo očekávat – srdcervoucí naštvaný pláč. Povolit jsem ale nechtěla a v tu chvíli už vlastně ani nemohla.

Křupka skončila v břiše zaskočeného bráchy, který by jí raději oželel. Ale máma trvala na svém. Situace, která se přes nás všechny přehnala jako tsunami. V té rychlosti a nečekanosti jsem ji zkrátka neuměla vyřešit líp. Pláč odezněl překvapivě rychle a zdálo se, že tím je situace vyřešena.

Jenže nebyla.

Druhý den ráno vyndávám nádobí z myčky, když tu si všimnu, že se Lucinka neustále drbe na vnitřní straně zápěstí. Co to tam má?!?

Psychosomatika a ekzém u dětí

Beru její ručičku do své a podívám se blíž. Vykoukne na mě nepříjemný svědivý ekzém velikosti asi 2×2 cm. No nazdar. Ekzémy my neradi, těžko se jich zbavuje. Od čeho to může mít? Hlavou mi proletí její kompletní včerejší jídelníček, ale nic se nezdá, že by mohlo být příčinou ekzému.

Dál mi to vrtá hlavou a jak vyndávám další talíře a příbory z myčky, mé myšlenky odlétají do včerejšího dne. Najednou mám JASNO! JE TO TA SAMÁ RUČIČKA, ve které včera tak křečovitě svírala pytlík s křupkami a ze které jsem jí ho tak nešetrně vyškubla. Jsme doma.

Sedám si s Lucinkou v klidu na gauč, objímám ji a znovu otevírám to nešťastné včerejší téma. Je mi líto, že jsem situaci nezvládla vyřešit jinak a líp, v klidu. Lucinku zase očividně trápí, že se nechtěla rozdělit a plánuje si, že příště bráchovi křupku dá. Obě máme slzy v očích a je jasné, že jsme na správné stopě. Ujišťuji ji, že to určitě příště zvládneme a že ji miluji. Na tom nemůže nic změnit ani sto pytlíků s křupkami. Lucinka spokojeně utře poslední slzičku a odbíhá si hrát.

A já v klidu dovyklidím myčku, dám do pořádku kuchyň a pak jen tak mimochodem zkontroluji její pravou ručičku.

A VÍTE CO?

Po ekzému není ani památky! Jako by nikdy žádný neexistoval!

A tak již po stopadesáté děkuji v duchu našim tělům, že nám stále tak spolehlivě ukazují, když něco v našem životě není tak, jak by mělo být. Dávají nám tím totiž šanci opravit to, co jsme svojí nešikovností porouchali a vyvedli z rovnováhy.

Jestli Vás téma zaujalo a chtěli byste vědět, jak zatočit pro změnu s horečkou u dětí, přečtěte si můj článek Když dítě žhne jako kamínka.